Toalety pro pindíky

Každý z nás už od dětství zná, jaké to jde když musí jít na společně toalety. Když teď uteču z dětských hajzliku v mateřské či na základce až na ty hospodské, společně a nebo na plovárnách, každý s „pindíkem“ si v tu chvíli sám se sebou vede vnitřní rozhovor. Kabinka? Mušle? … co když tam bude „koryto”???

Jdu na hajzl. Jdeš taky Milane? … /proč holky chodí ve dvou a my, když kamarád udělá zvací gesto/ tak z nás každý reaguje jinak?

Co vše se odehrává v našich hlavách? Jaké pocity jsou napovrch?? Jaká příkoří či trápení svírají naše hrdlo a zadek?..proč se mi z ničeho nic ani čůrat vlastně nechce?

Jen muž víc, co vše se odehrává na pánských toaletách. V každém z nás v ten daný okamžik probudí se bojovník. Bojuješ ale sám. Se ‘zbraní” , jenž v očích svých i druhých dělá z tebe hrdinu a nebo toho co prohrávat se se učí. Proč tolik záleží na tom jak velký či malý, tlustý či tenký, rovný či křivý ten „symbol mužnosti“ vlastně je. Nechť egoistické měření síly muže pohasne. Tělo je jen obal.

Proč vůbec jsem dovolit sám sobě … bojovat sám se sebou? Miluj své tělo.

Komentáře